Parkinsonova choroba je v dnešní době poměrně hojně skloňované téma, téměř z každého koutu na nás číhají hrozivé informace, ba co hůř, stále častěji se objevují lidé, kteří s touto diagnózou, bohužel, mají co do činění. Za našich babiček se mnohdy ani nevědělo, že ten 98letý stařík zemřel na konečné stádium Parkinsonovy choroby, dnes jsou mezi námi i dvacetiletí jedinci, kteří mají ve svém chorobopisu popsanou tuto děsivou diagnózu. Je třeba se jí bát, nebo je to onemocnění, se kterým se dá kvalitně a dlouhodobě žít?
Na okraj je nutné říci, co to vlastně Parkinsonova choroba je. Jedná se o neurodegenerativní onemocnění centrálního nervového systému, které způsobuje úbytek nervových buněk v části mozku nazývané „černá substance“. Tyto nervové buňky za normálních okolností produkují dopamin, což je chemická látka, která funguje jako neuropřenašeč. To znamená, že dopamin zajišťuje přenos signálů mezi neurony (nervovými buňkami). Nedostatek dopaminu v mozku způsobuje, že pacient postupem času není schopen ovládat či kontrolovat své pohyby, což je bohužel na celé nemoci ten nejhorší důsledek, jelikož právě kvůli tomu, je člověk postupně vyřazen z každodenních činností. Nepříjemnost celého onemocnění spočívá také v tom, že onemocnění není léčitelné, vhodně zvolenou terapií, která je zahájena co nejdříve, lze pouze zmírnit příznaky, ale kouzelný lektvar na úplné vymizení nemoci, bohužel, ještě nikdo neobjevil.
Jaké jsou prvotní příznaky onemocnění?
Parkinsonova choroba je tedy dána tím, že v organismu dochází k nedostatku dopaminu, což však vede k nadbytku jiného přenašeče, a to acetylcholinu. Jedná se o látku, která působí podobně jako dopamin, podílí se na přenášení vzruchů v centrálním nervovém systému, ale nevyrovnanými hodnotami dopaminu a acetylcholinu, kdy převažuje právě acetylcholin, dochází k typicky parkinsonovským projevům. Pacient může pozorovat zvýšené slinění, slzení, pocení, popřípadě může mít mastnou kůži. Naopak nedostatek již zmíněného dopaminu způsobuje zácpu, inkontinenci moči, deprese, postupný úbytek intelektu, který vede v průběhu mnoha let až k demenci.
Jedním z úplně prvních příznaků bývá porucha hybnosti. Pacient si může začít stěžovat na bolest zad či ramen, které dřív nevnímal, pohyb bývá postupem času zpomalen. Ale proč nemoc postihuje zrovna pohybové ústrojí? Je to dáno tím, že dopamin se za normálních okolností podílí na regulaci činnosti bazálních ganglií. To jsou části mozku, které nastavují potřebné svalové napětí, vylaďují jemné pohyby řízené vůlí, podílí se na koordinaci pohybů, zkrátka regulují hybnost těla. Pokud je však vlivem nemoci dopaminu málo, logicky nemohou bazální ganglia pracovat, jak by měly, a proto jako první příznak nemoci, bývá narušení pohybového aparátu.
Postupem času dochází k dalším znatelným a nepříjemným příznakům, jako jsou šouravá chůze, zpomalené pohyby menšího rozsahu, třes horních končetin, který bývá často viditelný i v klidu, pacienti mají problémy s komunikací a vyjádřením projevu, mohou mít problémy se rozejít, pokud předtím déle seděli nebo leželi.
Důvody vedoucí ke vzniku onemocnění
Samotná příčina Parkinsonovy choroby je neznámá. Úbytek neuronů tvořících dopamin může být však způsoben zánětem mozku, úrazem, otravami, nádorem v oblasti mozku, nedostatečným prokrvením mozkových částí, jistý vliv hraje i užívání neuroleptik – což jsou léky na zklidnění a uvolnění psychických funkcí pacienta.
Častěji tímto onemocněním trpí muži nad 65 let, ale postupem doby se věková hranice kriticky snižuje. Dnes není výjimkou, kdy mladá žena v produktivním věku trpí touto diagnózou. Je snad na vině nesrovnatelný stres dnešní doby s dobou našich babiček, nebo jsou kladeny vyšší cíle na dnešního mladého člověka? Kdo ví… Troufám si tvrdit, že nadlidské tempo této doby s sebou, bohužel, nese i predispozice k onemocněním, které naše prababičky neznaly, ale naše děti či vnoučata je již budou považovat za stejně běžné onemocnění, jako my dnes považujeme třeba chřipku. Organismus se brání, chce nám sdělit, že takto bychom žít neměli, ale nikdo volání o pomoc raději neslyší, nebo slyšet nechce.
Léčba…
Cílem léčby je především zvýšit dostupnost dopaminu a utlumit převahu acetylcholinu. Hladinu dopaminu lze navýšit buď jeho dodáním čili substitucí, nebo zablokovat jeho rozklad.
Co se týče substituční terapie, samotný dopamin nahradit nelze, proto se podává tzv. prekurzor dopaminu – levodopa. Jedná se o aminokyselinu, která se působením chemických látek v organismu mění na samotný dopamin. Vzhledem k tomu, že samotná levodopa v organismu dlouho nevydrží a je nutné podávat ji až 6x denně, navíc s mnoha vedlejšími účinky, přistupuje se k výhodnějšímu způsobu podání. Kombinace levodopy s jiným inhibitorem, jejíž působení je v organismu dlouhodobější. Dále se mohou podávat tzv. agonisté dopaminu, tedy látky, které mají podobné působení v organismu jako dopamin, např. Lisurid, Ropinirol. Pokud však lékař přistoupí k tzv. blokaci rozkladu dopaminu, myslí tím podání např. Selegilinu nebo Tolcaponu, které blokují enzymy, co se podílí na rozkladu dopaminu.
Acetylcholinová převaha se může tlumit podáním anticholinergik, mezi něž patří třeba Benzatropin, Biperiden nebo Procyklidin.
Všechny zmíněné léky s sebou nesou řadu vedlejších účinků, o každém z nich je nutné vždy informovat lékaře, který může zvolit jinou a vhodnější terapii.
V naprosto výjimečných případech, kdy se pacientův stav rychle horší, se provádí chirurgický zákrok. V takovém případě se zavádí tenká jehla do mozkové tkáně, kde dochází buď ke stimulaci některé části mozku, nebo její zničení. Velkým rizikem bývá poškození či zničení nervových buněk, proto se k výkonu téměř nepřistupuje.
Parkinsonova choroba je nemoc, kterou nelze nijak a téměř ničím ovlivnit. Může přijít kdykoli a postihnout kohokoli z nás. Jediné konstatování na závěr je fakt, abyste si všímali jakýchkoli podivných poruch hybnosti, chůze či třesu. I opakované zaškobrtnutí či vylití hrnku, které vás spíše pobaví, než vyděsí, je však lépe vyšetřit. Protože pouze včasná léčba je zárukou kvalitně prožitého života.
Více článků najdete na medicka.cz