S neustále se zvyšujícím věkem, prodlužováním života a také, bohužel, posouváním hranic odchodu do důchodu, žije v ČR nyní velké procento seniorů. Čili lidí, kterým je více než 65 let a co se týče ontogenetického vývoje, spadají do kolonky „staří“.
Mnohdy jsou to lidé stále ještě plni sil, častokrát chodící do zaměstnání, starající se o vnoučata a ve velké míře i o domácnost. Tu a tam mladým pomůžou uvařit, občas vyžehlit koš prádla, párkrát vypomoci i z finančního hlediska. Přesto všechno jsou často mladými či mladšími lidmi opomíjeni, jaksi přehlíženi a nejednou dokonce ignorováni. Jenomže, jednou budete patřit do této poslední kolonky i vy, mladší. Zkuste již nyní akceptovat jejich názory, rady či jejich, mnohdy, nevyzpytatelné chování.
Co to je stáří?
Touto, většinou ženami, odmítanou formulí, se rozumí věk nad 65 let, kdy dochází ke snížené výkonnosti, jak motorické (ty tři patra už dají člověku opravdu zabrat), tak i mentální (nemůžou si vzpomenout a občas zapomínají, ale přiznejte si vy, mladší, kolikrát jste se vrátili pro zapomenuté klíče od auta nebo jste chtěli něco říct a najednou blik… bylo temno a vy jste prostě zapomněli?). Starým lidem se zhoršuje sluch i zrak, což může vést k úrazům či poranění.
Někdo trpí řídnutím kostí, jiný sklerotizací cév, což bývá příčinou infarktu myokardu nebo ischemické choroby srdeční. Bohužel tyto fakta patří k věku dotyčného, stáří s sebou logicky nese příznaky spojené s opotřebováním těla. Důležité je dbát na prevenci, pravidelně chodit na lékařské prohlídky a v případě dlouhodobého užívání léků, dbát na pravidelné odběry krve. Některé léky mohou poškozovat játra, jiné žaludek, další např. mozkové funkce. Kontrolní odběr tak dokáže ohlídat správnou hladinu léků a jejich bezpečné užívání.
Jak se starý člověk s touto rolí smiřuje?
Člověk, který celý život pracoval, má rodinu, stará se o ni, případně vlastní dům a každou volnou chvíli sází květiny na zahradě nebo kutí něco v dílně, bude pravděpodobně mnohem „snesitelnější“ jedinec pro okolí, než ten, kdo neměl mnoho koníčků, žil spíše prací a neupevňoval zrovna silné vazby se svojí rodinou. V případě, že právě tento typ člověka půjde do důchodu, přijde tím vlastně o smysl svého života, čímž se mu hroutí celý svět. Odnáší to nejen dotyčný člověk, ale i jeho okolí.
Existuje pět typů postojů ke stáří, poznáváte se?
- Konstruktivní – dotyčný si stáří užívá, je to spokojený činný člověk, co jezdí rád na výlety, nevyvolává konflikty, má smysl pro humor, rád se stará o vnoučata, je přátelský a udržuje silné rodinné tradice
- Závislý – tento druh člověka je spíše pasivní, nerad něco dělá, nerad se rozhoduje, je závislý na pomoci druhých, od kterých vyžaduje péči i v situacích, kdy by si mohl dopomoci sám, je s nimi obtížná komunikace, protože oni odmítají změnu, takovýto způsob trávení volného času, jim vyhovuje, aniž by si uvědomovali, že je to většinou jen sobecké vzdorovité chování, podobné tříletému dítěti
- Nepřátelský – tito lidé jsou velmi podezřívaví, používají nevhodné slovní výrazy, agresivně odmítají pomoc, nechtějí s nikým mluvit, vybíjejí si svoji špatnou náladu na ostatních, často bývají zahořklí, vůči všemu a všem popudliví, čímž od sebe bohužel spoustu, i těch nejbližších, lidí odhání a nakonec zůstávají v převážné většině sami
- Obranný – v tomto případě se lidé podvědomí brání nastálé situaci a nechtějí si připustit svůj věk, žijí stále stejně, jako dřív, nebo se o to alespoň snaží, nechtějí pomoc, o vše se starají sami, nepřipouští si zdravotní problémy, ani fakt, že do pátého poschodí s těžkým nákupem prostě nevyjdou, jakoukoli, dobře míněnou pomoc, vnímají přecitlivěle
- Sebenenávistný – neumějí si užívat této fáze, nečerpají z výhod, které přináší důchodový věk, agresi obrací vůči sobě, jsou depresivní, pesimističtí, tvrdí, že už nemají proč a pro co žít, často mluví o smrti a o tom, že chtějí zemřít, cítí se osamělí a považují se vlastně za oběť okolí
Každý člověk je jiný a každý snáší či zvládá jinak různé životní situace nebo změny. Navíc, během života, tito staří lidé, utrpěli spoustu bolestí, jak fyzických (operace, úrazy), tak i psychických (ztráta blízkých osob, osamělost, odchod ze zaměstnání, izolace). Není se proto čemu divit, že vám mohou někdy připadat podivínsky, nebo přinejmenším zvláštně. Ale oni na spoustu „chyb“ mají vlastně nárok.
Důležitá je komunikace, zkuste s nimi mluvit, o všem a o čemkoli, mluvte o mládí, o rodině, o zaměstnání, o jejich zálibách, vezměte je mezi své bývalé přátele, jeďte spolu na výlet, dejte jim pocit, že jsou stále potřební a třeba se ledy prolomí. Třeba najednou ten nerudný děda už nebude neustále jen láteřit a hudrovat, ale usměje se a řekne něco milého. Nebo ta stále se litující babička třeba najednou zapomene jen na sebe a při pohledu na svá (pra)vnoučata si uvědomí, že jsou tu stále lidé, kteří ji potřebují a stojí o ni. Jen je potřeba, zrovna takový pocit a šanci, starým lidem dát. A to nejen kvůli tomu, že i vy budete jednou staří, ale proto, že to je morální povinnost každého z nás.
Více článků najdete na medicka.cz