Možná jste to již někdy zažili. Čekáte na tramvaj nebo na autobus a před vámi stojí člověk, který se dívá na jízdní řád, ale pak přijde k vám a snaží se vám znakovou řečí něco sdělit. Díky jeho komunikační bariéře a vaší neznalosti znakové řeči jste úplně bezradní. Chcete mu pomoci, ale vůbec nevíte jak.
Nebo vybíráte v obchodě ty nejžlutější banány, když zahlédnete člověka, jak se posunkovými gesty snaží s dalším z nakupujících cosi zjistit. Pravděpodobně cenu zboží. V tu chvíli vás banány buď přestanou zajímat a snažíte se raději dostat z dosahu, nebo se začnete dívat úplně jiným směrem, jen aby si ke komunikaci nevybral dotyčný postižený vás. Bohužel, všechny tyto odvrácené reakce okolí jsou to poslední, co potřebují jedinci s poruchou sluchu vidět. Nestojí v žádném případě o soucit, ani o otočená záda kolemjdoucích.
Jsou to lidé, stejně jako my, zdraví slyšící, jen mají určitou zvláštnost, čímž se lehce odlišují, ale v žádném případě nejsou méněcenní, nemocní lidé. Vzhledem k vážnosti situace i k faktu, že nikdy nevíte, kdy se potkáte s podobně postiženým člověkem, by mělo být ve vašem zájmu, naučit se alespoň několik základnách dovedností, které byste mohli využít v případné komunikaci se sluchově nemocným člověkem.
K čemu vlastně sluch slouží?
Jeho hlavní význam spočívá především v tom, že díky sluchu poznáváme. Umožňuje nám osvojit si mluvenou řeč a orientujeme se v prostoru. Pokud nám slouží sluch celý život, ani si pořádně neuvědomujeme, jaká je vzácnost, že slyšíme. Přijde nám naprosto normální ráno se probudit díky budíku, co zvoní, při snídani si zapnout rádio, co hraje zrovna náš oblíbený singl, na cestě do práce se potkat s člověkem, co si sice stěžuje na strašné náledí, ale mluví a my ho můžeme slyšet. Takové „normální věci“ člověk s poruchou sluchu vnímat nemůže. Jak se asi musí cítit, jaké ticho celý den vlastně „slyší“, je pro nás, zdravé lidi, totálně nepředstavitelné. Obzvlášť v dnešní hektické době plné stresu a neklidu, kdy si téměř nikdo již neumí sednout a jen sedět – bez tabletu, bez televize, bez počítače či mobilu. Jen sedět a poslouchat ticho.
Poruchy sluchu
- Prelinguální – tento typ poruch bývá již od narození, dotyčný se s postižením již narodí nebo sluch ztratí dříve, než si osvojí mluvenou řeč (cca do dvou let), příčinou mohou být opakované infekce, léky nebo zánět mozkových blan
Člověk s takovýmito poruchami trpí senzorickou deprivací, čili již odmalička je ochuzen o zvuky a zvukové podněty, malé dítě, ale později i dospělý bývá velmi závislý na matce, hrubá motorika je opožděná. Sluchové vnímání bývá nahrazeno zrakem, velmi důležité je proto nacvičovat kompenzační schopnosti jiných smyslů, které mohou nahrazovat chybějící sluch (hmat, zrak). Co se týče myšlení a paměti, bývají tito lidí v nevýhodě.
Jelikož rozvoj myšlení je ovlivněn omezeným rozvojem orální řeči, nemůže být paměť ani myšlení vyvíjeno ve stejné míře, jako u zdravých slyšících lidí. Lidé mívají menší slovní zásobu a zaostávají tím pádem v rozumovém vývoji. Mají-li sluchově postižení rodiče, kteří slyší, ale nedovedou se s postižením svého dítěte smířit, nastává velký problém. Jednak vztah mezi rodiči a dítětem je značně oslabený, jednak vůle a ochota rodičů, snažit se vytvořit pro dítě život co nejvíce se podobající normě, je vlastně nemožné.
Pokud však rodiče takto postiženého jedince přijmou, tento človíček jim sice převrátí život úplně naruby a vše bude jiné, než když by se narodilo slyšící dítě, ale mnohdy bývá život se sluchově postiženým obohacen o právě ty „nesamozřejmé“ činnosti, které slyšící lidé nemohou vnímat. Má-li neslyšící rodič neslyšící dítě, je zde velký problém. Jednak slovní a komunikační bariéra, a také omezená kultura slyšící rodiny. Pohybují se v kontaktu s neslyšícími přáteli, případně lidmi, které se s nimi umí dorozumět. Nejdůležitější je v takovém případě zabránit izolaci a snažit se vytvořit pro neslyšící dítě či dospělého člověka aktivity a prostředí, ve kterém se bude cítit naplněný a spokojený.
- Postlinguální – tyto poruchy jsou získané později, od dvou let a více, čili v období, kdy je již mluvená řeč osvojena a dotyčný s námi může mluvit, někdy umí dokonce psát i číst. Příčinou této pozdní poruchy bývají nejčastěji léky nebo infekce, přičemž velký problému poruch získaných za života bývá izolace a nesmíření se s danou diagnózou.
Projevy neslyšícího jedince
Člověk s poruchou sluchu, stejně jako slyšící, může trpět agresivitou či výbuchy vzteku nebo impulzivitou. Vše pramení z nedokonalé komunikace, kdy nám chce neslyšící člověk něco sdělit, ale jelikož okolí mu nerozumí, nebo přesně nepochopí jeho domněnky, může dojít ke vzteku a hněvu. Do těchto negativních pocitů jsou však mnohokrát spíše promítnuty vnitřní nepokoje a únikové chování z něčeho, v čem neslyšící nechce být. Je naprosto pochopitelné, i když ne úplně 100%, jelikož pocity neslyšícího, my slyšící, nemůžeme, bohužel, nikdy úplně pochopit, že takto nemocný člověk se musí cítit mnohdy velmi osamocený a v beznaději. Velkou míru na jeho postojích a přístupu k životu má především jeho okolí a prostředí, ve kterém vyrůstá.
Způsoby komunikace neslyšících
- Posunková řeč – jedná se o způsob komunikace, na kterou je třeba pohlížet jako celek, spolu s posunky se používá prstová řeč, kterou se snáze naučí více lidí a je větší šance i pro neznalce znakové řeči, že se s neslyšícím tímto způsobem domluví
- Znaková řeč – jde o řeč, kterou lze doslovně přeložit řeč mluvenou
- Daktylotika – jedná se o prstovou řeč, která úzce souvisí právě s posunkovou řečí, používají se gesta a hlásková řeč
- Systém orální řeči – neboli opisná řeč neslyšících, kdy se snaží dotyčný popsat, co chce říct, jedná se tedy o známé odezírání ze rtů, které používá on sám, a je schopen odezírat z úst člověka, který slyší a chce mu něco sdělit, jde o poměrně srozumitelný a hojně používaný způsob komunikace
Zásady komunikace s lidmi s vadou sluchu
- Mluvte pomalu, zřetelně vyslovujte
- Mluvte v jednoduchých větách
- Je důležité komunikovat tváří v tvář, nestůjte nad postiženým
- Nutné je, navázat komunikaci s neslyšícím jako první
- Snažte se upoutat pozornost, aby dotyčný poznal, že máte zájem s ním mluvit
- Nikdy nekřičte
- Mluvte v osvětlené místnosti, není vhodné komunikovat za šera nebo v stínu
- Buďte trpělivý
- Nešetřete chválou a pozitivními, kladně laděnými větami
- Nechte pacienta po krátké chvíli oddechnout a odpočinout
- Dávejte si pozor na svoji neverbální komunikaci, ta může mnohdy říci více než vaše ústa
Lidí s poruchou sluchu je okolo nás možná mnohem více, než si uvědomujeme. Snažme se prolomit pomyslnou barieru mezi nimi a slyšícími lidmi, a dopřejme tak sobě i jim uvolnění v podobě pohodové a dostupné komunikace, která je pro ně stejně důležitá, jako pro kohokoli jiného.
Více článků najdete na medicka.cz