Panická porucha patří mezi úzkostné poruchy, a jelikož se jedná o léčitelné onemocnění, nemusí vést k chronifikaci potíží či dlouhodobé pracovní neschopnosti, pokud se ovšem dostane dotyčnému včasná a odpovídající léčba.
Nedávná studie o využití zdravotní péče zjistila, že pacienti s panickou poruchou patří mezi nejčastější klienty ambulantních zdravotnických zařízení, tvoří téměř 15% klientely kardiologů, přičemž k těm povolaným, čili k psychologům či k psychiatrům se dostávají v naprosté většině až po opakovaných vyšetřeních dvěma či třemi lékaři z úplně jiných oborů. Celé martírium, někdy trvá měsíce, dokonce i roky, pokud by byl pacient ihned odeslán do psychologické ambulance, měl by dávno po obtížích. Dvakrát častěji postihuje více ženy, a co se týče věkového rozmezí, pocity paniky popisují nejvíce lidé okolo 30 roku, přičemž prvotní příznaky mohou být viditelné již u lidí kolem 23 – 25 let.
Panika? Nehysterči…
Někoho možná už jen název nemoci lehce rozesměje, a má–li ve svém okolí někoho, kdo reaguje na určité podněty jinak než normálně, automaticky ho zařadí do této kolonky nemoci. Jenomže ono to tak jednoduché není. Panika vzniká tehdy, pokud úzkost, tedy nadměrný strach z neurčité, nepopsatelné a nehmatatelné věci či události, přeroste určitou hranici. Je to vlastně vystupňovaná úzkost, která vede k nepříjemnému vnitřnímu stavu, neúčelnému chování a ochromujícím emocím.
Člověk, který zná úzkostné stavy, si dovede hravě představit, jak moc nepříjemné musí být pocity paniky. Tato úzkostná porucha se projevuje častými nepředvídatelnými záchvaty paniky, vyhýbáním se situací, v nichž k panice došlo a strachem z očekávání dalšího panického záchvatu. Samotný záchvat trvá většinou 10 – 20 minut, výjimečně i déle. Vede velmi často k zúžení životního stylu nemocného, jednak proto, že dotyčný se uzavírá před světem kvůli případné další atace, a také kvůli studu, který pramení z představy, že k záchvatu nakonec dojde a jaká bude reakce okolí.
Proč se to vlastně děje?
Samotná etiologie poruchy zůstává zamlžena, neprokázal se ani genetický vliv (spíše jen predispozice). Lékaři se domnívají, že panika se dostaví jako reakce na různé podněty. Buď vzniká při skutečném zevním ohrožení (požár, přepadení, útok…) nebo jako reakce na domnělé ohrožení. V tu dobu dojde k náhlému výskytu neobvyklých tělesných příznaků, jako je bušení srdce či pocity nedostatku vzduchu, nebo dochází k neobvyklým psychickým prožitkům, jako je pocit neskutečna či ztráta kontroly. Svou roli hraje mnohdy i nepříliš spokojené dětství, kdy případné nevědomé potlačující konflikty mohly spustit obranné duševní mechanismy, aby případnou úzkost vůbec zvládly, a v dospívání se poté vytvořil obraz jakési „předpaniky“.
Jak paniku poznám?
Nejzáludnější je na celém onemocnění fakt, že záchvaty mohou nemocného postihnout kdykoli, v denní i noční dobu a jsou typické spontánním nástupem. Ten spočívá v seskupení 13 poměrně přesně definovaných příznaků:
- Intenzivní strach vedoucí k masivní úzkosti
- Bušení srdce
- Pocení
- Pocit dušení směřující ke zrychlenému dechu
- Bolest na hrudi
- Povrchní dýchání
- Pocity na zvracení či žaludeční neuróza
- Neurčitá závrať až mdloby
- Mravenčení v prstech, i na chodidlech
- Silné chvění či třes
- Návaly horka či chladu
- Pocit zamlženého vidění
- Myšlenky na smrt a obavy z ní
Během záchvatu může docházet ke změně chování. Typické je popocházení, přešlapování, držení se opěradla židle, zrychlené mluvení vyšším tónem, občas nadměrné trhané pohyby, případně ztuhlost s velkým vnitřním třesem. Pokud občas trpíte některým z těchto příznaků, samozřejmě to hned neznamená, vyvolávat „paniku“ a běžet k lékaři. Je naprosto normální, že při výšlapu tří pater vám bude bušit srdce, je jisté, že vejdete-li do zakouřené místnosti, bude se vám hůře dýchat a také se budete dozajista potit, pokud budete dlouho v nevětrané přetopené místnosti.
Diagnostika záchvatu
Pokud lékař diagnostikuje tuto chorobu, musí být splněna jedna podmínka. Vyžaduje, aby pacient trpěl minimálně čtyřmi záchvaty v průběhu čtyř týdnů a popsal nejméně 4 ze 13 uvedených příznaků. Čili, tak trochu, zrádná čtyřka…
Dále se používají různé dotazníkové či projektivní metody.
- Dotazník panických přesvědčení – je testové vyšetření, ve kterém má pacient na škále od 1 do 6 zhodnotit, jak hluboce věří každému z předložených tvrzení (např. „jestli mne lidé uvidí při záchvatu paniky, přestanou si mne vážit“, nebo „ pokud se budu fyzicky namáhat, mohl bych dostat srdeční záchvat a zemřít“, a jiné)
- Beckův depresivní inventář – slouží ke zjištění emocionálního ladění pacienta
- Rorschachův experiment – při kterém pacient nemůže výsledek nijak ovlivnit, jelikož nezná výtěžnost testu, spolehlivě se tímto způsobem zjistí aktuální psychický stav pacienta, ale také např. je–li úzkost důsledkem nepříznivých životních okolností
- Luscherův barvový test – ten odráží aktuální prožívání, úzkost, senzitivitu, vztah k lidem, uspokojování emocionálních i smyslových potřeb, vitální energii či pracovní výkonnost
- T – dotazník – který zjišťuje míru panické úzkosti
Samotné záchvaty, jak již bylo řečeno, nemusí znamenat panickou poruchu. Stejnými příznaky mohou klidně trpět lidé se sociální fobií, obsedantně kompulzivní poruchou či úplně jinou úzkostnou poruchou. Je nutné nejprve vyloučit tělesné, a posléze i psychické příčiny úzkostného stavu.
Mezi tělesné poruchy, které mohou napodobovat panické ataky, patří např. hypoglykemie (snížená hladina krevního cukru), poruchy funkce štítné žlázy, těžká anémie, migréna, astma, infarkt myokardu, případně i epileptické záchvaty, nebo abstinenční příznaky u závislostí na kofein, alkohol či psychostimulační látku. V neposlední řadě je nutné také vyloučit simulaci pacienta, některé příznaky si člověk může vědomě navodit sám.
Léčba paniky
Pokud jste po přečtení informací až sem naznali, že byste mohli být adepty na panickou poruchu, nemusíte vůbec zoufat. Tato porucha je poměrně dobře léčitelná, za nejúčinnější terapií se považuje kombinace psychofarmak spolu s psychoterapií.
- Psychofarmaka – snižují hladinu napětí, což vede ke snížení pravděpodobnosti výskytu panických atak, účinek nastupuje za cca 3 – 6 týdnů, a přestože reagují velmi dobře na popsané potíže, je nutné je brát ještě alespoň půl roku poté, co příznaky i záchvaty vymizí. Tyto léky může předepsat pouze psychiatr, a vzhledem k tomu, že se musí brát skutečně dlouhou dobu, nejčastější farmakologickou skupinou bývají benzodiazepiny či tricyklická antidepresiva, čili takové látky, u kterých nevzniká závislost. Co se týče vysazování, musí být pomalé a pozvolné.
- Kognitivní behaviorální psychoterapie – jedná se o nejrychlejší a nejefektivnější způsob zvládnutí úzkostných a depresivních poruch obecně, čili velmi dobře reaguje i na panickou poruchu. Tento druh terapie učí klienta ovládat a kontrolovat své pocity, a tak samostatně zvládat úzkostné stavy, případně jim předcházet ihned v zárodku. V rámci této terapie se pacienti učí relaxovat a samostatně si navozovat relaxovaný stav. Dále se učí překonávat situace, ze kterých mají strach, zvládat je a chovat se v nich přirozeně. Výhodou je, že se klient učí poradit si sám, což zvyšuje jeho sebevědomí a pocit, že je normální zdravý člověk. Často se k takovému léčení používá tzv. skupinová terapie, což jsou společná sezení skupiny klientů s terapeutem, případně individuální terapie, kdy se sejde jen terapeut s klientem. Většinou přináší opravdovou ozdravu a je-li správně použita a dobře prováděna, může vyvolat, nebo alespoň započít, výraznou změnu v životě klienta.
Důležité je vytrvat a brát psychofarmaka lékařem zvolenou dobu, nekončit dřív, i tehdy, pokud se budete cítit lépe. Je to první krok, který znamená, že se s vaším tělem i myslí děje správná věc, dříve přerušenou léčbou by zbytečně došlo k znovu vyvolání potíží a nastoupení komplikací.
Co panickou poruchu udržuje?
Jinými slovy, proč léčba nezabírá? Je to proto, že u pacienta se rozvine tendence katastroficky interpretovat tělesné situace. K udržení panické poruchy začnou sloužit procesy jako přecitlivělost, vyhýbavé chování, nepřiměřené obavy, anebo „paniku odměňující“ chování okolí.
U přecitlivělosti začne člověk být zaměřený na ty tělesné pocity, kterých se nejvíce obává, a proto opakovaně zkoumá svoje tělo. To vede k tomu, že si začne opakovaně uvědomovat tělesné projevy, které dříve nevnímal, vnímá je stále s vyšší intenzitou a nakonec se pro něj stanou důkazem existence běžné choroby
Vyhýbavé chování je typické tím, že se vyhýbá situacím či činnostem, které by, podle něj, mohly vyvolat katastrofický scénář. Pokud je člověk přesvědčen, že trpí chorobou srdce, přestane chodit do schodů, protože právě tato činnost ho, podle něj, ochrání před případným infarktem myokardu, který by nepochybně, podle něj, nastal, kdyby schody vyšel.
S tím velmi úzce souvisí nepřiměřené obavy, právě ty už má pacient ve své hlavě předem vytvořené, ví, co která situace způsobí, co se mu při dané činnosti stane a těmito myšlenkami je natolik obluzen, že jim 100% věří.
S posledním „paniku odměňujícím“ chováním jde ruku v ruce empatie blízkého okolí. To, že člověk trpí záchvaty, si nelze nevšimnout. Každý z vás, pominu bezohlední jedince, mají tendenci pomoci lidem, u kterých vidí určité oslabení nebo nemožnost splnit některý úkol či činnost. Tam za nemocného umyjí nádobí, protože on je po záchvatu, tuhle za něj půjdou na nákup, protože společnost lidí nedělá dotyčnému dobře a může způsobit záchvat, onehdy mu vynesou koš s prádlem do třetího patra, co kdyby mu selhalo srdce. Tímto chováním však, bohužel nevědomě, udržuje v pacientovi panický strach a nedovolí mu, aby si při jakýchkoli běžných činnostech našel vlastní cestu vypořádání se s panikou. Navíc každé takové ochranářské gesto snižuje sebevědomí jedince a posiluje katastrofický scénář v pacientově hlavě – „Sám už to nedokážu zvládnout, je to se mnou natolik špatné, že mi musí okolí pomáhat“.
A komplikace nehrozí?
Bohužel hrozí, a často pacienta svedou zpět na cestu, ze které už šel napůl zpět do normálního života. Nejenže tato porucha vede k zúžení životního stylu člověka, protože nemocný se vyhýbá situacím, v nichž k panice došlo, ale také mezi záchvaty se rozvíjí v různém stupni nervozita a obavy. Nemocný zažívá tzv. anticipační úzkost, definovaná jako obavy ze zešílení. Nemocný se bojí, že udělá něco nepředvídatelného, že se něco hrozného přihodí, že ztratí nad něčím kontrolu nebo dokonce, že zemře. Pro pacienta jsou to skutečně velmi nepříjemné pocity, jeho myšlenky se stále obrací k záchvatům a k nim spojeným stavům.
Další komplikací bývá nadměrné užívání alkoholu. Alkohol totiž krátkodobě úzkost tlumí, ale rychle se rozvíjí závislost. Nejinak tomu je i při nadměrném užívání léků. Lidé trpící panickou poruchou většinou prožívají pocity méněcennosti, jejich aktivity i vztahy bývají často limitovány, z důvodu své vlastní nejistoty potřebují neustálé potvrzování vlastní přijatelnosti i oblíbenosti.
Panická porucha, jako taková, je sice vskutku velmi nepříjemné onemocnění doprovázené nezáviděníhodnými pocity, ale dá se dobře léčit. Už jen tento fakt by měl někoho z případných nemocných přimět k léčbě. Jde přece o váš život, a život vašich blízkých.
Více článků najdete na medicka.cz